Než se rozhodnete, zjistěte si, jak vypadá běžný den na táboře. Nestačí vědět, že je program bohatý. Zajímejte se o konkrétní činnosti, délku odpočinku, stravovací režim a možnosti, jak děti řeší případnou stesku po domově. Každé dítě je jiné a to, co vyhovuje kamarádovi, nemusí vyhovovat vašemu. Pokud má dítě specifické potřeby, ať už zdravotní, nebo psychické, ověřte si, jak je tábor schopen je naplnit. Nechte si poslat denní režim a porovnejte ho s tím, co je pro vaše dítě přirozené a únosné.
Nejdůležitější je přizpůsobit hry věku a zájmům konkrétních dětí. Některé děti milují stavění z kostek, jiné zase kreslení nebo složité hádanky. Pokud odpoledne nestíháte, vyberte jen dvě až tři aktivity a dejte jim dostatek času – lepší je pořádně si užít jednu hru než přeskakovat mezi pěti a ztrácet pozornost. Deštivé odpoledne se tak může proměnit v příležitost, kdy si rodina opravdu popovídá, zasměje se a vytvoří vzpomínky, které přetrvají déle než předpověď počasí.
Prakticky si nastavte jednoduché pravidlo: když máte pocit, že něco odkládáte už dva dny, je to maximální hranice. Po dvou dnech už nejde o dočasnou únavu, ale o vzorec chování. V tom okamžiku si dejte malý závazek – třeba deset minut práce na dané věci. Po uplynutí té doby se rozhodněte, jestli budete pokračovat, nebo ne. Ve většině případů zjistíte, že už jste v proudu a pokračování je přirozené. Tento trik funguje, protože obchází odpor, který cítíte, když se na úkol díváte jako na celek.
Zabírání není jen o tom, že si řeknete „od zítřka začnu". Je to proces, který má své fáze, a pokud ho spustíte ve špatnou dobu, může vám to zkomplikovat nejen práci, ale i vztahy. Nejde o to, abyste čekali na dokonalý okamžik – ten nikdy nepřijde. Jde o to, abyste rozpoznali signály, které vám říkají, že už je nejvyšší čas jednat. A hlavně – abyste věděli, co se stane, když to neuděláte.
Konkrétně to znamená: pokud víte, že máte něco odevzdat za dva týdny, nezačínejte týden před termínem. Začněte dnes – klidně jen tím, že si sepíšete, co všechno je potřeba udělat. Tím získáte kontrolu nad situací a předejdete panice, která přichází s časovým tlakem. Častou chybou je také to, že lidé čekají na inspiraci nebo na „správnou náladu". Ta ale přijde až ve chvíli, kdy se do toho pustíte. Nálada není podmínkou, je to důsledek činnosti.
Další pastí je přílišná soutěživost. Když hrajete hru, kde se body počítají, dítě, které prohrává, rychle ztrácí zájem. Místo klasického bodování zkuste spolupráci. Například společně stavíte věž z kostek, a každá kostka má číslo. Když ji postavíte správně podle řady, věž se podaří. Pokud spadne, začnete znovu, ale nikdo neprohrává. Tak dítě pochopí, že učení není o tom být nejlepší, ale o tom, že se dá pokračovat dál.
Druhou skupinou jsou hry pohybové, které potřebují trochu prostoru. Nejde o žádné běhání po bytě, ale spíš o koordinaci. Zkuste si vytvořit domácí překážkovou dráhu z polštářů, židlí a provázku. Děti si procvičí rovnováhu a vy budete mít jistotu, že se nic nerozbije. Dobrým tipem je také hra na sochy, při které se musí děti zastavit v přesně daném okamžiku. Nezapomeňte, že pohybové hry by měly trvat maximálně patnáct minut, pak děti potřebují změnu.
Do třetí kategorie patří tiché hry, které rozvíjejí paměť a logiku. Skvěle funguje Kimova hra – na tác položíte deset drobných předmětů, děti si je minutu prohlížejí a pak zakryjete. Úkolem je vyjmenovat co nejvíc věcí zpaměti. Jinou variantou je skládání příběhu, kde každý přidá jednu větu. Zde se projeví, že nejzajímavější je kombinovat nesourodé věci, jako je princezna, robot a kousek sýra. Vyhněte se tomu, abyste příběh neustále opravovali, děti se tím zablokují.
Když je potřeba vybít energii, vsaďte na pohybové hry, které nevyžadují velký prostor. Připravte si doma překážkovou dráhu z polštářů, dek a židlí – děti ji mohou prolézat, přeskakovat nebo podlézat. Určete pravidla, aby nedošlo ke zranění: žádné běhání s ostrými předměty a skákání z nábytku. Další variantou je tichá honička na ponožkách, při které se hráči pohybují po čtyřech a musí projít zeď z novin bez dotyku. Pokud máte více dětí, zkuste štafetu s přenášením míčku na lžíci mezi dvěma místnostmi.
Nakonec si pamatujte: hra má být hlavně o radosti. Když dítě dělá chyby, je to v pořádku. Často se stane, že se dítě bojí udělat chybu, a proto nechce hrát vůbec. Pokud se to stane, změňte pravidla a hru zjednodušte, aby mělo úspěch. Třeba mu dejte jen tři písmena, ze kterých má vybrat to správné. Každý malý úspěch pak posiluje sebedůvěru a chuť pokračovat. Učení hrou není rychlá cesta, ale je to cesta, kterou dítě projde s úsměvem.