Většina lidí si myslí, že obloha je modrá jednoduše proto, že se v ní odráží moře. To je první a nejčastější chyba. Stačí se podívat na poušť nebo na Měsíc — obloha je modrá i tam, kde žádná voda není. Odpověď nespočívá v odrazu, ale v tom, jak se světlo šíří vzduchem. Konkrétně jde o rozptyl světla na molekulách plynů, ze kterých se atmosféra skládá.
Světelné znečištění je umělé světlo, které uniká tam, kam nemá. Nejdřív si všimnete, že nad městem nevidíte hvězdy, později že vám pouliční lampa svítí přímo do ložnice. V Česku jde o nejrychleji rostoucí typ znečištění prostředí, i když se o něm mluví méně než o smogu nebo hluku. Zdrojem nejsou jen lampy, ale také reklamní panely, nasvícené fasády, čerpací stanice, skleníky a průmyslové areály. Světlo se odráží od částic v ovzduší a vytváří nad obcemi světelný příkrov, který je vidět desítky kilometrů daleko.
Pokud chcete mít jistotu, co na Měsíci skutečně je, opřete se o data, která jsou veřejně dostupná. Geologické mapy měsíčního povrchu vznikly na základě vzorků a měření z orbitálních sond. Ukazují horniny jako anortozit, bazalt a regolit, tedy jemný prach vzniklý neustálým bombardováním mikrometeority. Žádná z těchto látek není organická ani jedlá. Pověst o zeleném sýru je tedy jen jazyková a kulturní zkratka, která přežila díky tomu, že je vtipná. Na noční obloze vám ale Měsíc ukáže mnohem zajímavější věc: krajinu, která se za miliardy let téměř nezměnila, a přesto je na dotek jiná než cokoli na Zemi.
Nejčastější chyba je záměna barvy světla s barvou materiálu. Měsíc sám nesvítí, pouze odráží sluneční svit. Odrazivost jeho povrchu je překvapivě nízká, přibližně na úrovni asfaltu. Přesto se nám zdá jasný, protože je blízko a na obloze dominuje. Další častá chyba je očekávat, že Měsíc bude vypadat jako zelený sýr i na barevné fotografii. Fotografie s dlouhou expozicí nebo s automatickým vyvážením bílé mohou měsíční disk zbarvit do žluta, modra nebo zelena. Je to zásah fotoaparátu, ne důkaz o složení.
Skutečná barva měsíčního povrchu je šedá až hnědošedá. Vzorky, které na Zemi dopravily mise Apollo i sovětské automatické sondy, mají barvu podobnou tmavému čediči nebo prachu na cestě. Rozdíly ve světlosti, které vidíte pouhým okem, nejsou způsobené barvivem, ale stářím a složením hornin. Světlé oblasti, tzv. pevniny, tvoří starší vyvřeliny bohaté na hliník a vápník. Tmavé skvrny, tzv. moře, vyplnila před miliardami let čedičová láva, která po ztuhnutí zůstala tmavší. Žádný z těchto materiálů neobsahuje chlorofyl ani jiné zelené barvivo.
Měsíc je nejlepší cíl pro začátek. Už malý triedr 8×40 ukáže krátery, moře a terminator – hranici mezi dnem a nocí, kde jsou stíny nejdelší. Prohlížejte ho po částech, ne celý najednou. Jupiter ukáže čtyři velké měsíce jako malé tečky v řadě, Saturn prstenec jen jako ovál, ale i to je zážitek. Dvojhvězdy jako Mizar v Velkém vozu nebo Albireo v Labuti se rozpadnou na dvě složky, což pouhým okem nejde. Otevřené hvězdokupy, například Plejády nebo Jesličky v Raku, jsou v triedru jasnější a bohatší než v dalekohledu s velkým zvětšením.
Jak postupovat při hledání Začněte pohledem na jih. Najděte tři jasné hvězdy v téměř dokonalé přímce a podobné vzdálenosti od sebe. To je Orionův pás. Nad ním uvidíte trojici slabších hvězd tvořících Orionovu hlavu, pod ním naopak jasnou dvojici, která představuje jeho levou nohu a meč. Meč visí přímo z pásu a obsahuje mlhovinu, kterou za dobrých podmínek rozeznáte i pouhým okem jako rozmazaný flíček.
Představa, že Měsíc je zelený sýr, patří k nejstarším a nejodolnějším omylům o vesmíru. Vychází z kombinace dvou věcí: z hrubého tvaru kráterů, které na amatérských snímcích připomínají díry v ementálu, a z jazykové zkratky. Anglické slovo „green" znamená jednak zelený, jednak nezralý, nezkušený. Když se v 19. století mluvilo o „green cheese", nešlo o barvu, ale o čerstvý, ještě nezralý sýr. Měsíc tedy nebyl popisován jako zelený, nýbrž jako nezralý. Barva se do pověsti dostala až druhotně, špatným překladem a dětskými vtipy.
Co si z toho vzít, když se díváte na Měsíc vlastním dalekohledem Pokud chcete ověřit barvu Měsíce sami, nepotřebujete drahé vybavení. Stačí malý astronomický dalekohled s objektivem o průměru alespoň 60 milimetrů a stabilní stativ. Pozorujte v době, kdy Měsíc není v úplňku. Na rozhraní světla a stínu, tzv. terminátoru, vynikne plasticita kráterů a je lépe vidět, že jde o prach a kámen, ne o homogenní hmotu sýrové konzistence. Oko vnímá Měsíc v úplňku jako žlutavý nebo načervenalý, protože jeho světlo prochází nízko nad obzorem silnější vrstvou atmosféry. To je atmosférický jev, ne vlastnost povrchu.