Kolimace dalekohledu znamená srovnání optických os zrcadel a okulárového výtahu tak, aby všechny mířily přesně na stejný bod. U reflektorů se to týká primárního a sekundárního zrcadla, u katadioptrů jde většinou jen o seřízení primáru pomocí šroubků na zadní straně tubusu. Bez správné kolimace přicházíte o kontrast i ostrost, planety vypadají jako rozmazané brambory a dvojhvězdy nerozlišíte ani při velkém zvětšení.
Poslední věc, kterou lze udělat, je mluvit o tom. Mnoho lidí považuje ztracenou oblohu za daň za život ve městě a nic neřeší. Přitom stačí málo: upozornit sousedy, obec nebo správce budovy na to, že světlo mířící vzhůru je zbytečné a dá se opravit. Čím víc lidí si všimne, že hvězdy nad městem nemizí samy od sebe, tím větší je šance, že se něco změní. A to se týká i vás, až budete chtít někdy vidět noční oblohu aspoň trochu takovou, jaká bývala.
Jak si snímky a data sami prohlédno
Začněte tím, že přepnete objektiv na manuální ostření. Najděte na obloze jasnou hvězdu nebo planetu, zapněte live view a digitálně přibližte obraz na maximum. Pomalu otáčejte ostřícím kroužkem, dokud hvězda není co nejmenší a nejostřejší. Někdy pomůže přelepit kroužek páskou, aby se během expozice nepohnul. Pokud má váš objektiv značku nekonečna, nevěřte jí slepě — výrobci ji často umisťují mírně mimo skutečné nekonečno, aby se objektiv vešel do rozměrů.
Nejčastější chybou je přílišné utažení šroubků. Zrcadlo se ohne, obraz ztratí ostrost a můžete ho i trvale poškodit. Šroubky dotahujte jen lehce, vždy o čtvrt otáčky a střídavě na obou stranách. Další chybou je kolimace ve dne na vzdálený cíl, který neodpovídá nekonečnu. Vždy kolimujte na skutečnou hvězdu nebo na velmi vzdálený bod, nejlépe za soumraku.
Světelné znečištění není jen pocit, že je obloha „nějak bledá". Je to měřitelný jev: umělé světlo unikající vzhůru se rozptyluje v atmosféře a vytváří závoj, který pohlcuje slabší hvězdy. Ve městě tak zmizí většina těch, které byste na venkově viděli pouhým okem. Nejde přitom jen o estetiku. Mění se tím, co je vůbec možné na obloze rozeznat, a to i za jasné bezměsíčné noci.
První změnou je posun hranice viditelnosti. Zatímco na tmavém místě rozeznáte hvězdy do určité magnitudy, ve městě se tato hranice posune o několik stupňů. Prakticky to znamená, že zmizí celé řady slabých hvězd a zůstanou jen ty nejjasnější. Člověk si toho často nevšimne, protože si nemá s čím srovnat. Pomůže jediné: vyjet na hodinu za město a podívat se na stejnou část oblohy. Rozdíl je okamžitý a přesvědčivý.
Fotografování Mléčné dráhy vypadá jednoduše: tmavá obloha, stativ, dlouhý čas. Realita je jiná. Většina lidí se vrací domů s rozostřenými nebo rozmazanými snímky, protože podcení jednu zásadní věc — zaostření. Autofokus na hvězdy nefunguje, obloha je příliš tmavá a fotoaparát nemá za co chytit kontrast. Pokud necháte ostření na automatu, dostanete jen barevné šmouhy.
Proč je tedy vesmír černý? Protože ve vesmíru není atmosféra, která by světlo rozptylovala. Paprsky letí přímo a my je vidíme jen jako jasné body – hvězdy. Modrá obloha je vlastně důkaz, že vzduch existuje a že rozptyluje světlo. Bez něj by byl den stejně černý jako noc.
Po každé jízdě autem nebo delším přesunu dalekohled zkontrolujte. Stačí krátký pohled na rozostřenou hvězdu a víte, zda je vše v pořádku. Pokud potřebujete přesnější seřízení, použijte umělou hvězdu v podobě lesklé kuličky na vzdálenost alespoň dvacet metrů. Trpělivost je zde důležitější než síla a kvalitní kolimace se pozná podle symetrických kroužků a jasného, ostrého obrazu i při velkém zvětšení.
Praktický důsledek: pokud fotíte krajinu, modrá obloha může na snímku působit přesyceně, zvláště s polarizačním filtrem. Ten zesílí modrou a potlačí odlesky. Někdy je lepší filtr natočit nebo sejmout. Také pozor na horizont – modrá obloha bývá u obzoru světlejší kvůli většímu množství rozptýleného světla a prachu.
Modrá obloha není způsobena tím, že by vzduch byl modrý, ani odrazem moří a oceánů. Jde o optický jev zvaný Rayleighův rozptyl. Sluneční světlo je složeno ze všech barev spektra. Když prochází atmosférou, naráží na molekuly plynů – hlavně dusíku a kyslíku. Tyto molekuly jsou mnohem menší než vlnová délka světla, a proto rozptylují krátké vlnové délky (modrou a fialovou) mnohem silněji než dlouhé (červenou a oranžovou). Modrá se tedy rozptýlí do všech směrů a my ji vidíme, ať se podíváme kamkoli.
Nejčastější chyba začátečníků je koupě „univerzálního" filtru, který má dělat všechno. Takový filtr obvykle jen mírně ztmaví obraz a nepřinese ani kontrast, ani detaily. Druhá chyba je nasazení mlhovinového filtru na malý dalekohled s průměrem pod 100 mm. Tam už je obraz tak tmavý, že filtr vše dorazí. U větších přístrojů naopak platí, že čím užší propustnost, tím lepší výsledek na správném typu objektu.