Častou chybou je spoléhat na mlhovinový filtr jako na všelék. Úzkopásmový filtr propustí jen emisní čáry, a tím zvýší kontrast u planetárních mlhovin a některých emisních objektů. U reflexních mlhovin a galaxií ale funguje opačně – potlačí i to málo světla, které potřebujete. Filtr nasazujte podle typu objektu, ne podle toho, co zrovna máte v ruce.
Dalším faktorem je soumrak a svítání. Noc není stejně tmavá od západu Slunce do jeho východu. Astronomický soumrak končí zhruba 90 minut po západu Slunce a začíná stejně dlouho před jeho východem. Během této doby se ještě na obloze objevuje slabá záře a mnoho objektů není vidět. Pokud chcete opravdu tmavou oblohu, musíte počkat do středu noci, kdy je Slunce nejhlouběji pod obzorem.
Modrá obloha není způsobena tím, že by vzduch byl modrý, ani odrazem moří a oceánů. Je to důsledek toho, jak se sluneční světlo chová při průchodu atmosférou. Sluneční světlo je směsí všech barev spektra. Když vstoupí do atmosféry, narazí na molekuly plynů – především dusíku a kyslíku. Tyto molekuly jsou mnohem menší než vlnová délka světla, a proto rozptylují krátké vlnové délky (modrou a fialovou) mnohem silněji než dlouhé (červenou a oranžovou). Tomuto jevu se říká Rayleighův rozptyl.
Většina lidí si myslí, že obloha je modrá jednoduše proto, že se v ní odráží moře. To je první a nejčastější chyba. Stačí se podívat na poušť nebo na Měsíc — obloha je modrá i tam, kde žádná voda není. Odpověď nespočívá v odrazu, ale v tom, jak se světlo šíří vzduchem. Konkrétně jde o rozptyl světla na molekulách plynů, ze kterých se atmosféra skládá.
Jak si to ověřit a čeho si všímat Nejjednodušší pokus zvládnete s sklenicí vody a několika kapkami mléka. Ve ztmavené místnosti posviťte baterkou na sklenici a dívejte se ze strany. Uvidíte namodralý nádech. Přidejte více mléka a barva se posune k šedé až oranžové – stejně jako na obloze při západu slunce. Čím delší cestu světlo vzduchem urazí, tím více modré se rozptýlí a zbude červená. To je důvod, proč je obloha při západu červená, zatímco ve dne modrá.
Hvězdná obloha se během jedné noci mění poměrně výrazně, i když si to většina lidí neuvědomuje. Nejde jen o to, že se hvězdy posouvají od východu na západ. Mění se i to, které objekty vůbec uvidíte, jak jasné se zdají a kde na obloze je najdete. Pokud chcete pozorovat noční oblohu smysluplně, musíte s tímto pohybem počítat dopředu.
Vlhkost je větší nepřítel než mráz. Rosa a mlha nasáknou oblečení zvenčí i zevnitř. Proto se hodí nepromokavá svrchní vrstva i při jasné obloze. Náhradní suché ponožky a tričko v batohu zaberou málo místa, ale zachrání noc. Pokud začnete cítit chlad na zádech nebo v podpaží, převlékněte se hned, ne až po hodině – podchlazení přichází postupně a nenápadně.
Slabé mlhoviny mají plošnou jasnost často jen o málo vyšší, než je jas přirozené oblohy. Světelné znečištění tuto hranici posouvá vzhůru. Každý lumen navíc, který uniká do ovzduší, se rozptýlí na molekulách a aerosolech a vrátí se k pozorovateli jako zář oblohy. Čím vyšší je tato zář, tím menší je kontrast mezi mlhovinou a pozadím. Kontrast, nikoli absolutní jas, rozhoduje o tom, zda objekt vůbec zaznamenáte.
Jak poznat, že vám zář oblohy bere mlhoviny Zkuste najít hvězdy, které ohraničují souhvězdí, v němž mlhovina leží. Pokud nevidíte hvězdy do přibližně páté magnitudy, je zář oblohy příliš vysoká na cokoli slabšího než planetární mlhoviny a jasné galaxie. Dalším testem je Mléčná dráha: pokud ji v dané části oblohy nevidíte ani periferním viděním, nemá cenu ztrácet čas s mlhovinami s plošnou jasností pod 22 mag/arcsec².
Znalost tohoto principu se hodí i v běžném životě. Pomáhá pochopit, proč je nebe červené při západu, proč mají stíny v poledne modravý nádech a proč se barvy na obloze mění před bouřkou. Není to nic složitého – stačí si zapamatovat, že kratší vlnové délky se rozptylují více. Ať se na oblohu díváte kdykoli, uvidíte přesně to, co fyzika předpovídá.
Praktické opatření spočívá v přesunu pozorovacího stanoviště. Vzdálenost od města pomáhá, ale důležitější je směr. Jedete-li 20 km na sever, ale město zůstává na jihu, získáte mnohem více než 20 km na východ, kde máte město za zády. Snažte se mít zdroje světla alespoň 30 stupňů pod obzorem pozorovaného objektu. Vyhněte se místům v údolích a u vodních ploch, kde se světlo drží v přízemní vrstvě.
Mechanismus je jednoduchý. Měsíc svou gravitací přitahuje vodu na straně k sobě a zároveň odstředivá síla vytahuje vodu na straně opačné. Země se otáčí, takže se střídá vysoká a nízká voda zhruba každých šest hodin. Slunce působí podobně, ale slaběji. Když se obě tělesa sečtou, vznikne velký rozdíl; když stojí proti sobě, rozdíl se zmenší. To je celý základ. Bez znalosti fází Měsíce nemá smysl plánovat nic, co závisí na výšce vody.