Lamely, nosnost a co sledovat u konstruk
Jablečná šťáva je nejrychlejší cesta, jak zpracovat velké množství ovoce. Jablka stačí nakrájet na čtvrtky, zbavit jádřinců a rozmixovat nebo podrtit. Hmotu pak vložte do hrnce, přidejte trochu vody, aby se nepřipalovala, a zahřívejte na 75–80 °C po dobu asi deseti minut. Nevařte na prudkém ohni, vysoká teplota zabíjí přirozenou chuť a šťáva získá mdlé aroma. Poté hmotu procedťe přes plátno nebo jemné síto. Šťávu nalijte do čistých lahví, pasterujte při 80 °C po dobu 20 minut a nechte vychladnout dnem vzhůru.
Začněte tím, že les není kulisa, ale skladiště pomůcek. Vezměte klacek a zkuste s ním „napsat" na zem čáru. Dítě hned pochopí, že klacek je pero. Z listů se dá sestavit obrázek zvířete. Z šišek a kamenů postavte kruh a hrajte piškvorky, jen místo křížku a kolečka použijte dva druhy přírodnin. Pravidlo: každý hráč má jen pět kamenů a po každém tahu jeden odebere. Tím se hra neustále mění a děti musí přemýšlet dopředu.
Místo pro skladování volte na otevřeném, slunném a hlavně větraném místě. Ideální je přístřešek otevřený ze strany, odkud nejčastěji fouká vítr. Střecha nad dřevem chrání před deštěm a sněhem, ale bočnice z desek nebo plachty dřevo dusí. Pokud už plachtu použijete, připevněte ji jen na vrchní část a nechte boky volné. Spodní vrstva polen nesmí ležet přímo na zemi — podložte ji paletou, trámy nebo kameny. Vlhko ze země jinak vsákne do spodních špalků a ty zůstanou mokré i po roce.
Stěna jako hlavní úložišt
Barvy a světlo rozhodují víc než met
Nejčastější chyba je, že rodiče chtějí hrát taky, ale neumí prohrávat. Dítě pozná, když se mu nechá výhra, a přestane ho to bavit. Nechte ho vyhrát jen tehdy, když skutečně vyhraje. Další chyba je příliš mnoho pravidel. Tři věty stačí. Když se děti začnou hádat, hru okamžitě přerušte a řekněte: „Tak dost, jdeme na jinou." Neřešte, kdo měl pravdu. V lese se nevyhrává nad sourozencem, ale nad vlastní pozorností.
Když už děti znají hry, přidejte ticho. Deset minut choďte bez mluvení a každý si v duchu vybere jeden strom, keř a kámen. Na konci si je popište. Zjistíte, že si děti všimly věcí, které vám unikly. A to je celý trik: les není zábavní park, ale místo, kde se dá hrát s tím, co je po ruce. Stačí přestat dětem říkat, co mají vidět, a začít jim dávat úkoly.
Hry, které se samy nabízejí Hra na barvy: určete jednu barvu, třeba hnědou, a kdo najde do dvou minut nejvíc různých odstínů hnědé, vyhrává. Děti začnou rozlišovat kůru, mech, listí a hlínu. Druhá hra je na zvuky. Zavřete oči a každý musí ukázat na místo, odkud slyšel ptáka, šustění nebo prasknutí větve. Body se přidělují za přesnost, ne za rychlost. Třetí je stopování: jeden jde napřed a udělá tři stopy, které ostatní musí najít a rozluštit, co znamenají – třeba zlomená větvička ukazuje směr.
Děti nebaví les, protože je dospělí učí ho pozorovat jako v muzeu. Zastavíte se u stromu a řeknete: „Podívej, jak je krásný." Dítě kouká pět vteřin a jde dál. Chyba není v dětech, ale v tom, že nemají důvod se dívat. Každá hra musí mít úkol, cíl nebo soutěž. A také jasná pravidla. Bez nich se hra zvrhne v hádku a z lesa se stane nuda.