Než vůbec otevřete pytel se stěrkou, změřte vlhkost podkladu. Orientačně se používá vlhkoměr, u betonu se doporučuje čekat na zbytkovou vlhkost pod přibližně čtyři procenta hmotnosti u podlah s vytápěním a pod pět procent bez něj. Cementové potěry zrají týdny až měsíce, anhydritové jsou na tom podobně. Bez měření se nepozná, zda je podklad suchý — povrch může vypadat suchý a uvnitř být stále mokrý.
Praktický postup: nejdřív podlahu vyluxujte nebo zameťte, teprve potom vytírejte. Mop namočte, pořádně vyždímejte, aby z něj nekapalo, a pracujte v malých úsecích. Nikdy nenechávejte na podlaze louže, které samy uschnou. U dřeva použijte prostředek s neutrálním pH, u laminátu jen lehce navlhčený hadr, u vinylu můžete i běžný univerzální čistič. Vyhněte se octu na kámen, parnímu mopu na vinyl a příliš horké vodě na lakované dřevo. Tyto chyby se neprojeví hned, ale po několika měsících ano – povrch zmatní, spáry se rozlepí a ochranná vrstva zmizí.
Laminát má na povrchu ochrannou vrstvu, která běžnému otírání mokrým hadrem odolává. Ta vrstva ale není nepropustná fólie. Voda, kterou na podlahu dostanete, zůstává na povrchu jen chvíli, a pokud ji hned nenecháte uschnout, vsakuje se do spár mezi deskami. Právě tam vzniká většina problémů, se kterými se lidé po čase setkávají.
Co dělat, když je podklad vlhký Nejprve zjistěte zdroj. Stoupající vlhkost z terénu, netěsné rozvody, špatně odvětrávaný prostor nebo zbytková stavební vlhkost se řeší různě. U stoupající vlhkosti se aplikuje hydroizolační systém, u zbytkové vlhkosti stačí čas a větrání. Teprve potom přichází na řadu penetrace. Ta musí být volená podle savosti a vlhkosti — na vlhčí podklad se používá penetrace, která snižuje nasákavost a zároveň uzavírá povrch. Nikdy nepenetrujte mokrý povrch, voda by penetraci naředila a účinek zmizel.
Při samotném lití pracujte rychle, ale souvisle. Stěrku rozlévejte hladítkem s ozubením nebo válečkem s hroty, aby se uvolnily vzduchové bubliny. Pokud se bubliny uzavřou pod povrchem, po zaschnutí vzniknou dutiny a povrch se propadne. Teplotu v místnosti držte stabilně, ideálně mezi patnácti a dvaceti stupni. Průvan a přímé slunce způsobují nerovnoměrné schnutí a viditelné přechody.
Typická chyba je vybrat podlahu podle vzhledu a teprve pak řešit, jak se chová při úniku vody. Další chyba je podcenit podklad. I sebelepší dlažba na nerovném nebo pružném podkladu praská a voda zatéká pod ni. Nechte si udělat rovný a pevný podklad, jinak je zbytek investice ztracený. U vinylu zase lidé zapomínají na dilataci u stěn; když podlaha nemá kam pracovat, vlna se vlní a spáry se otevírají přesně tam, kde teče voda.
Typická chyba je nanášení stěrky na podklad, který byl před hodinou ošetřen penetrací. Penetrace musí dokonale zaschnout, jinak se stěrka s penetrací nespojí a vznikne slabá vrstva, která se při zatížení odloupne. Stejně špatné je ředit stěrku vodou navíc, abyste ji dostali dál. Výrobce udává množství vody přesně a jakékoli přidání navíc snižuje pevnost a zvyšuje smrštění.
Samonivelační stěrka se nanáší v tenké vrstvě, obvykle od dvou do deseti milimetrů. Právě proto je mnohem citlivější na vlhkost podkladu než tlusté potěry. Voda, kterou stěrka potřebuje ke zpracování, musí zůstat v maltě, dokud neproběhne hydratace. Pokud do ní proniká další vlhkost zdola nebo se naopak vsakuje příliš rychle do pórovitého podkladu, výsledek se rozpadá, práší nebo se odlupuje v plátech.
Zalévání květin v zimě je past, do které spadne skoro každý, kdo pěstuje rostliny doma. Méně světla, chladnější vzduch od oken a suché teplo z radiátorů mění podmínky natolik, že stejná rostlina, která v létě pila dvakrát týdně, teď potřebuje vodu jednou za deset dní. Kdo to nerespektuje, tomu do jara zbydou jen prázdné květináče.
Funkční skladba podlahy má obvykle tři vrstvy: nosnou podlahu, kročejovou izolaci a nášlapnou vrstvu. Kročejová izolace musí být měkká a pružná, ale zároveň únosná – příliš měkká deska se časem zmáčkne a ztratí účinek. Tvrdé desky z pěnového polystyrenu o vysoké hustotě kročejový hluk spíš přenesou. Naopak desky z minerální vlny nebo speciální pružné pěny s nízkou tuhostí umí vibrace pohltit. Nášlapná vrstva nesmí být k izolaci natvrdo přišroubovaná ani přilepená tak, že by vytvořila zvukový most.
Prvním krokem je přestat zalévat podle kalendáře a začít podle půdy. Strč prst dva až tři centimetry pod povrch substrátu. Pokud je tam vlhko, nezalévej, i kdyby vrchní vrstva vypadala suchá. U velkých květináčů použij dřevěnou špejli — zapíchni ji ke kraji a po vytažení zkontroluj, jestli je mokrá. V zimě má substrát proschnout mezi zálivkami víc než v létě, ne méně.