Třetí návyk spočívá v tom, že každý e-mail zpracujete hned při prvním otevření. Buď na něj odpovíte, nebo ho přepošlete tomu, kdo to vyřeší, nebo si z něj uděláte úkol s termínem, nebo ho smažete. Žádné „přečtu si to později" — to je jen odkládání, které se vrátí. Archivujte vše, co není potřeba řešit teď. Prázdná doručená pošta není cíl, ale stav, kdy víte, že každá zpráva je buď vyřízená, nebo má své místo v seznamu úkolů. Typická chyba je nechat si v doručené poště stovky zpráv jako připomínku. Od toho je seznam úkolů, ne e-mail.
Nejčastější chyba: kolo je těžké a přerostl
Pracovní osvětlení podél linky nedělejte jako jednu dlouhou zářivku. Několik kratších těles rovnoměrně rozmístěných po délce linky osvětlí pracovní plochu lépe a zároveň rozbije jednotvárnou plochu. Světlo nasměrujte mírně dopředu, ne kolmo dolů – předejdete stínu vlastního těla a odleskům na lesklé desce. U dřezu přidejte samostatné světlo, protože právě tam se nejvíc pracuje se zrakem a stíny tam vadí nejvíc.
Zrcadlo v předsíni neplní jen praktickou funkci. Pokud ho umístíte naproti oknu nebo světelnému zdroji, zdvojnásobí množství světla v místnosti. Nejlepší je velké zrcadlo od podlahy až ke stropu, případně několik menších zrcadel v jedné linii. Nezavěšujte zrcadlo příliš vysoko ani příliš nízko. Ideální výška je taková, aby odráželo co nejvíce světla a zároveň bylo pohodlné pro každodenní použití. Vyhněte se zrcadlům s tmavými rámy, které prostor opticky zmenšují.
Největší ztrátou atmosféry trpí kina, která prošla necitlivou přestavbou. Nové podhledy, sádrokarton a jednotné osvětlení smazaly původní akustiku i proporce. Pokud hledáte autentický dojem, soustřeďte se na domy, kde zůstaly původní schodišťové stupně, zábradlí a vstupní dveře. Právě ty nesou nejvíc informací o tom, jak se do kina chodilo: nejdřív tmavá chodba, pak náhlý prostor sálu a teprve potom plátno.
Než vyrazíte do obchodu, změřte dítě a postavte ho ke zdi. Potřebujete dvě čísla: výšku postavy a vnitřní délku nohy (od rozkroku k zemi, v botách, ve kterých bude jezdit). Právě vnitřní délka nohy určuje, jak vysoko musí být sedlo v nejnižší poloze. Dítě musí mít při zastavení celou plochu chodidla na zemi, nebo alespoň špičku s jistotou. Když sedí na kole a šlapkou v nejnižší poloze má koleno téměř napnuté, je to správná výška pro jízdu, ne pro učení. Na učení sedlo snižte tak, aby dítě dosáhlo na zem oběma nohama.
Než se vydáte na obchůzku, zjistěte si, ve kterých čtvrtích se promítalo nejvíc. V centru šlo o kina pro úředníky a obchodníky, v Holešovicích, Libni a na Žižkově o kina pro dělníky a rodiny. Rozdíl poznáte podle dispozice: centrální kina mívají mělké hlediště a balkon, dělnická kina hluboký sál s rovným dnem a širokým jevištěm pro varieté. Kdo si to neuvědomí, míjí ta zajímavější místa, protože ta vypadají obyčejněji.
Jak si prohlídku naplánovat, aby nebyla jen o fasádách Vyberte si trasu po jedné čtvrti, ne napříč celou Prahou. Pěší okruh o šesti až osmi zastávkách zvládnete za dvě hodiny a stihnete si všímat detailů. U každého domu si nejdřív prohlédněte přízemí, pak teprve patra. Kina se často skrývají za novějšími výlohami a reklamními panely, které vznikly později. Typickou chybou je fotit jen průčelí a odejít. Vrátit se o pár kroků zpět a podívat se na střechu nebo do dvora se vyplatí častěji než hledat plaketu.
Nakonec počítejte s tím, že první republika není jen styl, ale i zvuk a světlo. Když si budete všímat, kudy vedlo denní světlo a kde bývalo promítací okénko, začnou se jednotlivé domy skládat do souvislostí. Bez toho zůstane procházka jen sbírkou průčelí a vy si odnesete dojem, že Praha žádná prvorepubliková kina nemá. Má, jen je nehlásí na první pohled.
Praktické je mít s sebou papírovou mapu nebo stažený plán města, protože v úzkých ulicích se signál ztrácí a orientace podle telefonu zdržuje. Zároveň platí, že ne všechny domy jsou přístupné. Řada z nich slouží jako sklady, garáže nebo prodejny a majitelé nemají povinnost vás pustit dovnitř. Slušná otázka u vchodu bývá účinnější než dobývání se dovnitř, ale počítejte s tím, že většinu interiérů uvidíte jen z ulice.
Za první republiky vzniklo v Praze přes sto kin a většina z nich nebyla v historických palácích, ale v běžných činžovních domech, ve dvorcích a na nárožích. Když se dnes po těchto místech touláte, snadno přehlédnete, že jste před jedním z nich. Majitelé totiž nechávali fasádu nenápadnou, protože hlavní lákadlo bylo uvnitř. Právě proto je první chybou hledat velké vývěsní nápisy nebo klasicistní portály. Vodítkem je spíš náhlý lomený oblouk, zapuštěný vstup se dvěma schody navíc nebo pavlač, která vypadá, že k domu nepatří.